Každý podzim to je stejné. Zahrádkáři vytahují hrábě a bojují s listím jako Don Quijote s větrnými mlýny. A já? Jsem v tom s nimi, ačkoliv si myslím, že někdy je to spíš boj s větrem než s přírodou. Ale letos mě překvapil soused. Ten se rozhodl, že jeho boj s listím skončí vytvořením velkých hromad přímo uprostřed jeho trávníku.
Pracoval na tom celé odpoledne a pak, s chutí hotové práce, si šel dát kafe. Jenže on vítr nebere ohledy na můj trávník a moje záhony „Ne, tohle ne,“ říkám si a obouvám boty. Přecházím k sousedovi a zvoním. Soused otevře, celý usměvavý, a já na něj bez okolků: „Víte, že půlka vašeho listí skončila u mě na zahradě?“ Jeho úsměv vyprchal a zpočátku se snažil něco zamumlávat o tom, jak to nešlo ovlivnit a že vítr je přece přírodní živel.
Ale já jsem byl neoblomný. „To může být,“ říkám, „ale teď máte šanci vzít hrábě a přijít to uklidit.“ Nechtělo se mi trávit další hodinu hrabáním cizího listí, když už jsem měl s vlastním dost práce. Soused vypadal trochu otráveně, ale nakonec souhlasil. A tak jsme tam stáli, každý s hráběmi v ruce, a dávali dohromady co vítr rozfoukal. Nakonec to nebylo tak špatné – soused byl ve skutečnosti celkem fajn chlapík, jen o zahradničení toho moc nevěděl. Teď už ví, že příště, když bude větší vítr, zabezpečí listí lépe, třeba kompostováním nebo vysypáním do pytlů.
Chápu, že jsem na něho byl asi dost tvrdý, ale s lidmi je to těžké. Když s nimi jednáte po dobrém, obvykle to k ničemu nevede. Někdy na ně pořádně zatlačit není na škodu. Nejenom, že si hned uvědomí svou chybu, ale hlavně jim daná situace bude natolik nepříjemná, že už příště budou dobře vědět, na co si dát pozor. A jestli vám připadá moje reakce neadekvátní, tak asi nemáte zahradu, protože jinak byste věděli, jak otravné to každodenní hrabání je.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
